Cítit se jako přeslazený, rozbředlý pudink?... Kdepak!

03.01.2019

Cítit se jako rozbředlý pudink sladkosti může být velmi vyčerpávající a frustrující. Člověk se v této "životní formě rozbředlého, přeslazeného pudinku" snaží bezbřeze pomoci druhým, za každou cenu se na ně usmívat, často přetvařovat, tlačit se do lásky k nim a přizpůsobení se jim. 

Většinou se člověk nutí do této pozice bezbřehých ústupků k druhým, protože se bojí jejich hodnocení, otevřeného konfliktu, agrese. Dělá to z pozice strachu. A také někde na své životní pouti poztrácel svou sebeúctu. Pamatuji si, jak mi jedna moje klientka řekla, že když byla mladá, nedovedla si představit, že by o ní někdo řekl něco špatného a tak se na všechny (někdy až paradoxně křečovitě) usmívala a vždy se jim snažila vlichotit. 

Mnozí trpíme tímto syndromem potřeby zalíbení se druhým. Hlavně aby si o nás někdo něco špatného nemyslel, něco špatného neřekl, nedej bože, aby nás někdo pomluvil! A přitom proč se tolik bojíme hodnocení druhých? Jedna známá mi vyprávěla, že její tchýně jí vždy kousavě hodnotí, že u nich na návštěvě málo jí i nedostatečně pije alkohol. Ta známá se tomu dnes již jen směje a chodí k tchýni co nejméně, pouze na narozeniny nebo Vánoce. Nu a pak se dozvěděla, že když je u tchýně na návštěvě jiný člen rodiny, tak ten zase "sežere a vypije všechno, co vidí" a pohrdlivě se tomu člověku její tchýně vysmívá. Vyberte si tedy, že?:)

Ať uděláte to či ono, když chce druhý hodnotit, pak prostě následuje výsměch nebo kritika. Ten člověk zřejmě nemá nic lepšího na práci! A proč se kritikou od druhých tolik zabýváme, že? Jako v tom příběhu, kdy jde osel, vnouček a dědeček. Když sedí vnouček na oslu, lidé ho pomlouvají, že na osla nepustí dědečka. Když na oslu sedí dědeček, lidé ho pomlouvají, že chudák jeho malinkej vnouček, jak to může těma malinkýma nožičkama ucapkat. Když si na osla sednou oba, pak prý chudák osel. No a když osla vedou, pak si celá vesnice ťuká na čelo, že jsou to největší hlupáci, že mají osla a nevyužijí toho...

Proto být rozbředlý sladký pudink, který se chce zavděčit všem je opravdu naprostá a jistá cesta do pekel... Ale být laskavý se svými pevnými hranicemi to je jiná písnička a moc povznášející a životadárná. Lidé mohou zkoušet vaše hranice. Člověk v takovém případě musí zakročit hned na začátku, protože když to nechá delší dobu bez povšimnutí, tito hluboce nešťastní lidé (šťastný člověk se chová k druhým s respektem) zacházejí dále a prostě to zkoušejí... 

Pokud je člověk rozbředlý pudink, nechá do sebe agresivní druhé lidi vstupovat. Pokud má člověk pevné hranice a jasně je dá otevřeně najevo, ten druhý to skutečně ucítí a nemá se jak v druhém energeticky uchytit. Oproti tomu čím manipulátor více cítí, že druhému jde o to, aby se s ním nedostal do konfliktu a ustupuje a záleží mu na tom, aby byl "klid" a raději manipulátorovi ustupuje, okamžitě nad takovým člověk manipulátor získává moc, kterou mu sám manipulovaný člověk dává svým strachem nebo ustrašeností. 

Pokud je vám jedno, co si o vás manipulátor myslí, co o vás bude kde vyprávět, okamžitě mu berete z rukou jeho karty nesmyslného uplatňování dominance nad vámi... Jak říká Osho - vstupujte do světa, ale nenechte, aby svět vstupoval do vás! Zbavovat se pak ničivých energií, které do sebe člověk nechává zbytečně vstupovat, je neskutečně zdlouavá a pracná práce. A proč ji podstupovat? Vždyť v našem srdci a v naší mysli máme ukryté nástroje, které nás navrátí k naší přirozené podstatě, tedy k respektu sama k sobě a tedy k pevné laskavosti a pevným hranicím...


A pokud cítíte, že byste ráda obnovila své hranice, rozpustila bloky, pak se například zaposlouchejte do mých léčivých meditací zde... 

Jitka Nesnídalová