Je krásné být žena aneb Bohyně v každé z nás... Rozhovor s výbornou koučkou Petrou Krainovou

30.06.2018

Je mi velikým potěšením a ctí, že moje kamarádka Petra Krainová, které si velmi vážím nejen jako Ženy, ale jako krásné a hluboké bytosti, se s námi všemi podělí v tomto rozhovoru o své názory, své postřehy, svůj život! Nechť je toto povídání inspirací a ať z něj máte radost, tak jako z něj máme radost my. Jitka


Úvod od Petry

Vždycky jsem věděla, jak moc je pro každou z nás důležité sebevědomí, kterého se mi zoufale nedostávalo. Nyní se klube na svět díky báječné terapeutce a inspirátorce Jitce Nesnídalové a jednalo se a jedná o nesmírně vzrušující, přínosný a zábavný proces! Doufám, že tento pocit budou sdílet i naše čtenářky a těším se na další plody naší spolupráce!


Sociologie

Péťo, vystudovala jsi sociologii na Karlově univerzitě. Co tě k tomuto oboru přitahovalo a co ti jeho studium přineslo?

Vždycky mě fascinovali lidé, jejich životy, příběhy, komunikace s nimi, ale i to, co nás ovlivňuje a utváří, co nás přesahuje - a přemýšlení o tom všem v různých souvislostech... tím trávím většinu života většinu času :)

Jako malá jsem chtěla být učitelkou. Na gymnáziu mě velmi lákala psychologie, ale měla jsem za to, že bych se na tento obor nedostala (zpětně mi přijde absurdní, že jsme si - silné ročníky 70.let - naprosto samozřejmě vybírali obor studia nikoliv podle vlastních preferencí a náročnosti samotného studia, ale podle počtu přijímaných studentů) . Sociální vědy byly jen malý úkrok stranou a studium mě nakonec ohromně bavilo. A utvrdilo mě v tom, jak moc naši psychiku a život vůbec ovlivňuje výchova a působení rodiny, školy, vrstevníků, autorit... zkrátka společnost.

Co se týká studia obecně, tak to mi dalo velmi mnoho, rozhodně to pro mě nebyla formální cesta za titulem. Poznala jsem skvělé odborníky, získala přátele, naučila se pracovat s informacemi, zpracovávat projekty, strukturovaně přemýšlet... a mnoho dalšího. Pro mě byla vysoká škola doslova vstupenkou do nového života. Přesně si pamatuju ten okamžik, kdy jsem si poprvé v životě připadala opravdu šťastná - a bylo to cestou od vlaku na studentskou kolej :)


Feminismus

Také vím, že tě zajímá otázka feminismu. Je pro tebe nějaká konkrétní žena, která prosazovala feminismus, tvým vzorem?

Ano, máš pravdu, otevřeně a hrdě se hlásím k feminismu.

A ráda bych předeslala, že feminismus neříká, že ženy jsou lepší než muži, nebo dokonce že mají být stejné jako muži (feminismus totiž, jak název napovídá, není o mužích...), ale pouze a jedině říká to, že mají nárok na stejná práva jako muži. Často z médií slýchávám, že feminismus nepotřebujeme, že ženy u nás se diskriminované necítí. Chápu, že se diskriminované necítí například herečky nebo výtvarnice, ale vsadila bych se, že například právničky či ekonomky budou mít jiné zkušenosti. A vždy mě velice pobaví situace jako tato - lékařka hovoří v televizi o tom, jak miluje svou práci a štítivě se vymezuje proti těm ošklivým feministkám... Paní zřejmě pozapomněla, že nebýt jich, nikdy by svou profesi nemohla ani vystudovat, ani vykonávat...Téměř žádná z nás by nemohla dělat to, co dělá, kdyby to za nás v minulosti někdo nevybojoval.

Před časem jsem byla svědkem toho, jak jedna dáma ve středním věku na veřejné diskusi prohlašovala, že žena přece vždy dosáhne svého a koketně loupala očima po obecenstvu, které z toho zřejmě mělo pochopit, jakými prostředky. Věřím, že jí to funguje, ale pro mě tato cesta není důstojná a myslím, že může ponižovat i některé muže. Kromě toho by mě zajímalo, jakým způsobem tato dáma vyjednává se ženami a zdalipak jí flirtování jako zbraň bude sloužit i po dosažení důchodového věku.

Zajímám se o témata z oblasti rodičovství a často narážím na to, že se u nás stále považuje za samozřejmé, že výchova holčiček a chlapečků bývá dost odlišná - v rodinách, ve školkách i ve školách.

Nebo si představme situaci, kdy jdeš s dítětem navštívit kamarádku, která má také děti. Děti si hrají, umažou se a jedno z nich si potřebuje půjčit náhradní oblečení. Pokud je to holčička a k dispozici jsou pouze kalhoty a modré tričko, je všechno v pořádku. Pokud bychom měly navléct chlapečka do růžové mikiny, jedná se o nepřijatelnou potupu. Nedávno jsem měla doma paní z úklidové firmy a ta dospěla k názoru, že můj tříletý syn je holčička, protože má v pokojíčku dětskou kuchyňku. Poličky plné autíček, povlečení se slovutným Bleskem McQueenem (což je taky auto), chlapecké botičky a fotky chlapečka v různých životních fázích ji nepřesvědčily, protože chlapeček by si přece nehrál s kuchyňkou!!!! Mimochodem, nedávno jsem navštívila holčičí sekci v obchodě s hračkami a byla jsem upřímně zděšená - vypadalo to jako růžový svět úklidu a zkrášlování, kde kralují Barbie s Hellou Kitty (prostě obrazy reálné ženy). Jako malá jsem milovala panenky, kočárky, oblečky, culíčky... ale nějak si nevybavuji, že bych toužila po mopu nebo pračce...

Pořád máte pocit, že nepotřebujeme feminismus!? Myslím tím feminismus v našich hlavách a srdcích. Protože to bojovné "bezpodprsenkové" období už máme dávno za sebou. Je celkem pochopitelné, že v dobách, kdy byla práva žen omezena skutečně výrazně (mluvíme o době, kdy se v USA ženy ve společnosti představovaly jménem svého manžela!), se i boj za jejich emancipaci projevil jako radikální - zákon kyvadla. Toto období mělo svůj význam, jeho představitelkám a představitelům, kteří prokázali neuvěřitelnou odvahu a vytrvalost, bychom měly být vděčné. Nicméně dnešní feministky jsou - jak já to vidím - krásné, inteligentní, moderní ženy, které si prostě chtějí žít po svém. Každá jinak, přesto všechny usilují o jediné - respekt k tomu, co ony samy cítí jako ženské. Pro mě osobně má ženskost nekonečně mnoho podob a vejde se jí pořádná dávka do aktivní fotbalistky stejně jako do éterické pěstitelky růží.

Před časem mi jedna moje kamarádka (se značně jedovatým podtextem) vyprávěla vtip, kterak si na jakémsi feministickém kongresu ty praštěné feministky neuměly zapojit projektor a musely si k tomu povolat chlapa, čímž vlastně shodily to, kvůli čemu se sešly... Ne, my feministky si rozhodně nemyslíme, že zvládneme všechno a tudíž nepotřebujeme muže. My si jen myslíme, že pokud se rozhodneme zůstat doma a pečovat o děti a domácnost, podnikat, nebo dělat kariéru ve vědě či v politice, mělo by to být společností přijímáno s respektem. Kromě toho se jako nenapravitelně romantická bytost domnívám, že muži a ženy (muži a muži, ženy a ženy...) spolu mají být, protože chtějí, ne proto, že se potřebují. Vypozorovala jsem zvláštní věc - právě tyto zatvrzelé odpůrkyně feminismu dost často v hloubi duše pod maskou s názvem "jedině můj způsob ženského bytí je ten správný a jediný" vším ženským pohrdají a v podstatě svět posuzují očima mužů. Je v tom jistá podbízivost, proto já říkám, že feministky vůbec nejsou ošklivé - naopak jsou to ty, které jsou natolik krásné a interesantní, že se nemusí mužům podbízet :o) Čímž chci říct, že na všechno se lze dívat různými způsoby. Pro mě feminismus vyjadřuje solidaritu a sounáležitost s ostatními ženami, veřejně projevené ženství - tak jak ho definují samy ženy.

A jsem nesmírně vděčná ženám (i mužům), které (kteří) téhle myšlence zasvětily svůj život a svou práci.

A těm, které/kteří nic měnit nechtějí, bych jen ráda vzkázala, že vtip spočívá v tom, že nemusí! Jen bych prosila nás ostatní nechat žít po svém.

Co se vzorů týče, asi není nikdo, koho bych vysloveně následovala, ale je celá řada žen, které mě inspirují, baví, jejichž práce i osobnosti si vážím. Patří mezi ně například socioložka Jiřina Šiklová, spisovatelky Eva Hauserová, Betty Friedan, režisérka Olga Sommerová.

Miluju knihu Orlando Virginie Woolf , Hodiny od Michaela Cunninghama, úžasně zábavná je Betty McDonald's, baví mě postřehy novinářky Jany Ciglerové a řady dalších.


To jsem ráda, že jsi zmínila dobu pálení podprsenek! Vždy když se vysloví slovo "feminismus" tak přesně tenhle obraz mi vyvstane před očima. Od puberty mě podprsenky velmi škrtily, svazovaly, ale mnoho let jsem se dobrovolně podprsenkami nechávala omezovat v dýchání, protože tak se to prostě nosilo! Moje babičky nosily podprsenku, moje maminka, zkrátka všechny ženy kolem. Před pár lety jsem to škrcení už nemohla vydržet a prostě jsem podprsenku vyškrtla ze svého šatníku. Tedy pokud jdu cvičit nebo jdu někam do společnosti v tílku, vezmu si nějakou volnou a látkovou (zkrátka bez kostic!:) a mám v sobě takový spiklenecký pocit, že díky svojí odvaze nepodlehnout tlaku společnosti se mi lépe dýchá! Je něco, co bys ráda uvedla jako tvoji osobní "revoltu" vůči tomu, co je konvenční a nesedělo ti a ty sis to udělal po svém?

To je krásný příklad toho, jak to máme (a díky za tu možnost!) každá jinak. Ke mně příroda nebyla tak milosrdná a když se řekne podprsenka, okamžitě mi naskočí: "Děkuji ti za podporu, moje nejlepší přítelkyně!" Nicméně do korzetu bych se šněrovat nechtěla a je skvělé, že si můžeš vyrazit bez podprsenky, aniž by ti hrozilo zatčení.

Já jsem vyrostla v prostředí, kde se hodnota ženy posuzuje výhradně podle toho, jak "má" uklizeno, navařeno a jestli má muže a děti. Už jako malá holčička jsem to vnímala jako něco velmi nedůstojného. Moje máma mi dokonce jednou řekla, že si přála mít dceru, protože si "myslela, že jí s něčím pomůže". Což měla být výtka za špatně utřený prach, nikoliv sdílení životního snu. Celý můj dospělý život je v podstatě nezáměrná a nenásilná revolta. Pořídila jsem si vzdělání, práci, kterou mám ráda, živnostenský list, mladšího partnera, uklízečku, chůvu a preferuju kupříkladu psaní nebo návštěvu semináře před žehlením. Za naprosto skandální by byl považován fakt, že raději vyrazím s rodinou ven, místo abych umyla okna! Svou malou holčičku nepovažuji za domácí spotřebič. Já kojím, zatímco dětem mých spolužaček už pomalu rostou vousy. Jsem vdaná, ale dále užívám své dívčí jméno. Když k nám přijde návštěva, myslím na to, jak se s námi hosté budou cítit místo toho, jestli nás nepomluví, protože si na ponožce odnesli lentilku... dělám si legraci, ve skutečnosti jsem si odnesla potřebu bytí v čistotě, ale vytvořila si naprosto odlišný žebříček hodnot. Budu-li pokračovat (jako že bych mohla), máme materiál na knížku :)...


Jak vnímáš postavení žen v dnešní společnosti?

Myslím, že oproti generacím žen před námi se máme přímo báječně! Nikdo nás nemůže beztrestně znásilňovat či bít, pokud mu to samy nedovolíme, disponujeme vlastním majetkem, můžeme studovat a realizovat se v práci, dříve časté úmrtí při porodu je výjimečná záležitost a naše děti neumírají na běžné dětské nemoci. Nemluvě o vymoženostech typu pračka, sušička, myčka (svatá trojice!?), dostupnosti antikoncepce i lékařské péče.

Ovšem mluvíme-li o skutečně rovnoprávném postavení ve společnosti, tam máme, myslím, co dohánět. Některé profese jsou stále neoficiálně vyhrazeny mužům (mám na mysli třeba chirurgii nebo vrcholnou politiku, nikoliv hornictví, ačkoliv proti gustu...). O tom, že ženy stále berou nižší platy za stejnou práci se (pouze!) mluví často. O čem se mluví méně je to, že vše, co je ženské, je považováno za méně důležité nebo dokonce podřadné, že ženská práce v domácnosti a péče o děti nemá valnou prestiž. Silné ženské stránky jako například citlivost nebo komunikativnost jsou zesměšňovány.

Ženy samy o sobě často mluví jako o právníkovi či psychologovi, já sama jsem před lety šokovala svého zaměstnavatele, když jsem na vizitce nechtěla mít uvedeno "Petra Krainová, tiskový mluvčí".

Naše veřejnoprávní televize má jeden pořad, který je určen ženám (převážně těm na mateřské dovolené) a jeho moderátorky úzkostlivě dbají především na neměnnost definice "ženské role" a na komfort zbloudilých mužských diváků...

Máš asi na mysli pořad ČT1 "Sama doma", že? Dodnes mě fascinuje název tohoto pořadu. Ale je opravdu výmluvný! Představa ženy, která je sama doma s dítětem... Takové nás chce mít společnost a takové chceme být my ženy, izolované? Tomu nevěřím! Určitě většina žen nechce být SAMA! Ženství vnímám právě o otevřenosti, o sdružování, o kolektivním životě. Mám pocit, že to, co ženám podtrhuje nohy je právě novodobá izolace se sama doma! Ale samozřejmě je to jen na každé ženě, jak si chce svůj život spoluutvářet a zda časem společnost ucítí úctu k ženám, k maminkám, kterou si prvotně musíme dát samy sobě, že? A pak třeba ČT změní název na "Síla ženy" či "Dary ženství"...

Už jsi někdy viděla, aby muži domlouvající si pánskou jízdu řešili, zda to bude vhodné i pro jejich partnerky!? Rozhodně se od nich v tomto směru máme co učit.

Čímž chci říct, že je to o nás. Pořád většina z nás žije v tom, že bude-li se zasazovat o svá práva, stane se méně přitažlivou pro muže. Domnívám se, že to neplatí (sama jsem s tím skutečně problém neměla :o) a pak - budeme-li se držet výhradně tohoto hlediska, jak můžeme být samy sebou?

Mnoho žen, které žily v zahraničí, mluví o tom, že v západní Evropě a ve Skandinávii se muži k ženám chovají daleko galantněji. A zároveň jsou zde ženy vnímány jako rovnocenné bytosti, kterým společnost nepředepisuje (alespoň ne v takové míře), jaké by měly být, aby byly přijatelné. Že by to spolu souviselo?

Takže - máme se fajn, ale buďme na sebe více hrdé, podporujme se, spolupracujme (spolu i s muži), važme si jedna druhé i toho, že jsme každá jiná. Konec konců, ty z nás, kterým emancipace nevyhovuje, přece nemusejí nic měnit! Proč tedy mají takový problém dopřát ostatním jejich vlastní cestu, jsou-li tak spokojené, jak tvrdí?

A především - přemýšlejme, co svým postojem a životem učíme své děti nebo žáky či studenty.


Je krásné být ženou

Nádhera! Krásná slova, ze kterých čiší tolik energie a odhodlání a ženské solidarity! Mluvíš mi z duše, že není důvodu, proč by ženy neměly být hrdé na to, kým jsou a co dělají. Každá žena je jako orchidej. Je zvláštní, že na orchideje se ženy dívají s velkou láskou, uznáním, potěšením, ale samy sebe jakoby považovaly za nějaké nevýrazné květeny, o které se vlastně nikdo moc nezajímá! Vím, že není někdy lehké slyšet, že se vše odvíjí od nás a že na každé z nás záleží, zda v srdci bude mít lásku pro svoji ženskost a ženskost vůbec, ale na druhou stranu je to právě to nejvíce osvobozující - že záleží hlavně na nás samých jaký svět si spoluvytváříme! Každá ženy, která vyzařuje lásku k sobě pak do vesmíru vysílá tyto vibrace a může tím ovlivnit energetické pole dalších stovek, tisíců žen. Nejsme bezmocné bytosti, jsme krásný zázrak přírody zvané Ženy. Co osobně pro tebe znamená být ženou?

"Bytí" ženou je pro mě neuvěřitelně pestré a tvárné, rozhodně to není nic, co by se dalo nacpat do šuplíčku jako zástěra a šminky...

Je to láska, mateřství, soucit, empatie, harmonie, souznění, solidarita, kreativita, otevřená náruč, humor, laskavost, síla, inteligence, radost, otevřenost, krása, vitalita, moudrost, vnímavost, schopnost improvizace a mnoho dalšího. Líbí se mi, že uvnitř mě "bydlí" milující maminka a partnerka, veselá a laskavá kamarádka hned vedle ctižádostivé podnikatelky, vášnivá čtenářka i zapálená kuchařka, přemýšlivá studentka i lehkomyslná malá holka, manažerka domácnosti i kultivovaná princezna, která se ráda nechává hýčkat v luxusu v souladu se sarkastickou intelektuálkou, která má ráda pivo a někdy mluví sprostě.. :) Cítím v sobě sílu, odhodlání a ctižádost stejně jako zranitelnost, citlivost a lásku, oddanost a touhu po stabilitě i velkou dávku nespoutanosti... A nic z toho není v rozporu! Vlastně ani nemám tušení, proč by mělo být...

Vím, že existuje řada "univerzálně platných" návodů, jak v sobě objevit ženu apod. Pro mě ale nejsou, nevěřím, že existuje něco jako "správné ženství" a asi by mě nebavil svět, ve kterém by se pohybovaly výhradně bosonohé rusalky s vlajícími kadeřemi...kupříkladu.

Já si ženskou komunitu nepředstavuji jako vílí spolek, mateřské centrum nebo klub českých manažerek, ale jako životem pulsující svět zahrnující tohle všechno a ještě daleko daleko víc.


Co na ženách obdivuješ?

Když se ženy rozhodnou být solidární a spolupracovat, mají obrovskou sílu, aniž by musely být jakkoliv agresivní či výbojné. Považuju za obdivuhodné, že dokážeme obsáhnout tolik rolí na špičkové úrovni, znám řadu žen, které jsou velmi úspěšné ve své práci, báječné kamarádky, mají fungující vztahy a rodiny a ještě zvládají pracovat na svém rozvoji. Jsem nadšená tím, jak pestrá může být naše identita. Proto si myslím, že je škoda, když (často vzájemně!!!) nutíme zredukovat ji na jedinou roli - například mateřskou. Jsem velmi šťastná, že jsem matka a určitě je to ta nejkrásnější a nejzodpovědnější role v mém životě, ale není jediná a nevytlačuje své neméně důležité kolegyně!

V tomto směru mám zajímavou zkušenost - u obou dětí jsem začala pracovat už v miminkovském věku. Pozvolna, převážně z domova, ale přesto jsem často narážela na jedovaté poznámky mých "kamarádek". A skutečně si nemyslím, že by jim šlo o blaho mých dětí! Dnes už vím, že jakkoliv míněné poznámky nijak nesouvisí se mnou a zároveň že jsem jim svým postojem zřejmě dovolila, aby se tak chovaly (skutečně jsem měla chvíli pocit, že bych měla rozeslat omluvné dopisy do celého světa). Naopak jsem na sebe pyšná a vím jistě, že mé děti nejen, že nejsou o nic ošizeny, ale ještě se učí, jak je důležité věnovat se něčemu, co nás baví a naplňuje, jít za svými sny a co se společně stráveného času týče, dávat přednost kvalitě před kvantitou. To, že s dětmi sdílíme stejný prostor, neznamená, že se jim věnujeme!

Jen málokdy narazím na někoho, kdo to umí ocenit, ale o to víc obdivuji, když to umí ocenit i žena, která si pro sebe zvolila jinou cestu.


Ženské cykly a Luna

Dnes se začíná otevřeně mluvit o cykličnosti žen. Vnímáš ty sama nějakou spojitost mezi ženstvím a Lunou na obloze?

Určitě! Sotva jsem začala dceru "přikrmovat" a nepatrně méně kojit, mé tělo okamžitě zareagovalo a opět mám možnost v praxi sledovat, jak se má psychika i kondice mění v průběhu cyklu. Pociťuji i vliv úplňku a ve svém okolí pozoruji, jak se projevují jednotlivá znamení zvěrokruhu. Kromě toho jsem většinu svého života žila v tom, že trpím jakýmsi "premenstruačním syndromem", což je něco, co by se mělo léčit. A ejhle, ono je to normální... Čímž se pravděpodobně vysvětluje, proč to zažíváme skoro všechny. A je skvělé, že na to ve 21. století nějaká úžasná žena upozornila.

Mimochodem, věděla jsi, že klitoris byl objeven později než Amerika!? No není divu, je o něco menší...


Péťo, teď jsi mě tedy pobavila!:) Téma ženských cyklů a souvislost s Lunou je pro mne nyní aktuální téma. Baví mě v něm bádat a objevovat nové souvislosti. Tou ženou, která na cykličnost upozornila, je Miranda Gray? S jejími poznatky jsem se také dostala do kontaktu a hned jsem začala zkoumat svoji osobní zkušenost. Miranda rozděluje ženský cyklus na cca 4 týdny, ve kterém je vždy dominantní nějaký "typ" prožívání, nastavení, vnímání. Musím ale konstatovat, že z mého pohledu je pro mne mnohem výraznější vliv právě Luny na obloze. Úplněk je nádherné téma, které v sobě skýtá mnoho moudrosti. Doporučuji všem ženám vnímat i tyto vesmírné cykly a jak na ně jedinečně působí a v kombinaci se svým cyklem pak vše zajímavě zapadá do ženské přirozenosti proměnlivosti, přijímání a dávání. U mne menstruační cyklus znamená, že je potřeba dát si oddych od práce. Zvláště pak při těsné práci s lidmi je potřeba být k sobě vnímavé a vyhovět v tomto období hlavně svým potřebám, protože je logické, že při výdeji tak mohutné energie jako je krev, nám moc energie na druhé již nezbývá. Vím, že je tvojí velikou láskou koučování. Jak bys koučovala ženu k hlubšímu prožívání svého ženství?

Určitě bych se jí ptala, co konkrétně pro ni znamená být ženou a snažila bych se dobrat toho, co skutečně vychází z ní a oddělit to od očekávání jejího okolí či společnosti obecně. Tedy od těch, s nimiž ona sama není v souladu, ale domnívá se, že by měla být.

Snažila bych se rozšířit její možnosti například odstraněním předsudků, podle nichž si musíme vybrat, jestli budeme mít kariéru nebo rodinu. Jestli chceme být silné nebo něžné. Měly bychom se údajně dokonce zařadit do určitého typu ženy a určitého typu matky...omyl! Můžeme - chceme-li! - obsáhnout daleko více než několik povrchních nálepek a nic není s ničím v rozporu, pokud to tak opravdu cítím.

Můj syn se jednoho dne budí jako "slavnej závoďák" a druhý klidně jako princezna (to je fajn, já jsem pak královna). Jindy je tajná agentka, dinosaurus, žížala, Bořek stavitel, nebo třeba selátko (v tom případě je moje role o něco méně lichotivá - velké prase). A to všechno protože...mu prostě nikdo neřekl, že něco z toho nemůže být, jeho možnosti jsou nekonečné! Stejně tak jako naše, jen jsme na to nějak zapomněly.


Odvaha jít svou cestou

Opět ti děkuju, že jsi mě rozesmála! V této souvislosti mě napadá otázka - jak zvládáš ty osobně jít si svoji vlastní cestou, cestou nekonečných možností? Co ti na této cestě pomáhá?

Určitě mi přirozeně pomáhá to, že jsem svým založením lehce nekonvenční a dost o věcech přemýšlím. Řídím se tím, co je pro mě užitečné a smysluplné, ne tím, co je obvyklé. "Jsem na to zvyklá", nebo "dělá se to tak odjakživa" pro mě není argument. Když se mě v dětství a dospívání snažili natlačit do životního stylu a rolí, které mi nevyhovovaly, hodně jsem přemýšlela, jak to chci já, jak toho dosáhnu a nekonečné hodiny jsem snila a plánovala...a dnes to žiju :)

Samozřejmě to nebylo vždy lehké a většinu svého dosavadního života jsem z různých stran poslouchala, že bych měla být jiná, než jsem a v důsledku toho se za své úspěchy a touhy náležitě trestala. Ale i to jsou překážky, které se dají překonat a v konečném důsledku nás posílí a obohatí. Pracuju na tom každičký den a stále se učím. Malé krůčky k sobě samé vytváří cestu k velkým změnám.

Kromě toho mi pomohlo a pomáhá několik úžasných lidí, hlavně žen, které pro mě byly v různých životních etapách oporou, útočištěm, inspirací, rozptýlením i povzbuzením. Mé drahé přítelkyně, děkuji, že jste! (Vy a podprsenka..:).

Krása! Děkuji ti za tato slova! Dotýkáš se zde, podle mého názoru, velmi nedoceněného tématu "krůček po krůčku"! Návrat k naší sebelásce představuje hluboký proces a není v něm třeba kam spěchat. Život není o závodění, ale o procházkách a piknicích (jak říká Radvan Bahbouh). Užívat si procházky a pikniky - o to jde, že? A pokud přitom všem cítíme, že jsme krásné, úctyhodné, milováníhodné a milující ženy, o to radostněji plujeme s důvěrou v proudu našeho života, tedy se procházíme či piknikujeme, že?


Síla ženy

Také vím, že se ti líbí knížka od L. L. Hay "Síla ženy". Čím tě oslovila?

Na tuhle knížku jsem v knihkupectví narazila úplně náhodou, čistě z intuitivního puzení si ji koupila a když jsem se začetla, zjistila jsem, že je to vlastně taková rukověť moderního feminismu. L.L. Hay ženy (mimo jiné) nabádá, aby se nebály vyjádřit a být samy sebou i za cenu, že to nabourá všeobecné představy o tom, jaké by být měly. Aby se nenechaly zastrašovat, nemístně fyzicky obtěžovat a jinak omezovat. Aby se za sebe dokázaly postavit a je-li to potřeba, udělat i radikální krok. A to vše naprosto přirozeně, nenásilně, s láskou... jak je nám ženám vlastní.


Sebevyjadřování a sebehodnota

Také jsi nějakou dobu pracovala jako mluvčí ministerstva financí - věříš, že nebát se vyjadřovat na veřejnosti může posílit sebehodnotu?

To je zajímavá otázka... v určitém smyslu, myslím, určitě, protože jednak překonáš vlastní hranice (mluvím-li o sobě) a lidé, kteří jsou skvělí a autentičtí řečníci bývají také skutečně sebevědomí a vyzrálí. Ne nadarmo byla rétorika ve starém Řecku jednou ze základních disciplín rozvoje intelektu a osobnosti. Nicméně se zároveň domnívám, že pokud se někdo ve veřejných projevech opravdu necítí dobře, nebo mu dokonce působí muka už jen ta představa, ať klidně raději píše (nebo mlčí, nebo cokoliv, co je mu vlastní :)


Sama přednášíš - jak se cítíš v této roli? Vyjadřovat své vlastní názory na veřejnosti?

Jsem typická sangvinička, miluju to. Když jsem na semináři k tématu, které mě hodně zajímá a něco o něm vím, nejraději bych se nominovala na samozvanou přednášející :)

Na druhou stranu se fakt děsně stydím (ano, to je možné) a při prezentacích bývám nervózní. Mám trému, protože cítím zodpovědnost za výsledek a dost mi záleží na tom, abych "se líbila", byla zábavná, inspirativní a tu a tam mluvila k věci.. :)

Nicméně vím to, jsem taková, akceptuju to, netajím se tím a to mi pomáhá. V praxi to vypadá tak, že sice mám trému, ale takovou, která mě neničí, ale mobilizuje. Zároveň si to užívám a s každým překonáním se kousek posunu k lepšímu pocitu.


Měly by podle tvého názoru být ženy více slyšet ve veřejném prostoru a jak toho docílit?

Já bych to rozhodně brala!

Jakmile se nějaká žena ocitne v politice a nechová se jako muž, ihned je svými kolegy i médii zesměšněna jako hysterická, nekompetentní, snadno ovlivnitelná apod. Přitom je doloženo, že ženy jsou daleko méně zkorumpované a netrpí tolik odcizením svým voličům.

Naprosto apaticky přijímáme, že z veřejných rozpočtů jsou vydatně podporovány například fotbalové kluby (mužské) a na odstranění bariér pro pohyb s kočárky (nebo invalidními vozíky) se nedostává. Nic proti fotbalu, jen bych uvítala zohlednění zájmů a potřeb všech občanů, občanek a občánků.

A docílit změny můžeme podle mě jen tím, že budeme podporovat ženské kandidátky, volit dle vlastních skutečných preferencí. Přemýšlet o tom, co je pro nás skutečně důležité a snažit se toho dosáhnout, ať už samy, nebo prostřednictvím svých volených zástupkyň/zástupců. A je jedno, jestli se jedná o čas pro sebe, mateřské centrum, městkou zeleň nebo legislativu EU.


Bohyně

Jak vnímáš téma "bohyně v každé z nás"?

To je téma, které intenzivně vnímám pocitově a hůře se mi hledají slova.

Myslím, že díky menstruačnímu cyklu, mateřství, péči o naše domovy jsme daleko více spjaty s přírodou, vesmírem a přirozeným chodem věcí.

Samostatnou kapitolou je pak ženská intuice (bohužel někdy vysmívaná). Nezastírám, že s ní někdy skrz "měla bych" a "musím" ztrácím spojení, ale vždy, když jsem ji poslechla, udělala jsem dobře. A naopak.

Ať už šlo o vztahy, práci, cestování, nebo třeba koupi bytu.

A to vše vnímám jako spojení s tou bohyní v nás, s univerzální ženskou energií, které ke mně promlouvá někdy jako intuice, jindy třeba při čtení příběhů jiných žen.


Vztahy s blízkými ženami

Téma vztahů s maminkou, s babičkami, s tetami, s dcerou či sestrou nebo kamarádkami může pro nějakou ženu představovat bolestivé téma. Vnímáš téma takových bolestivých vztahů jako "dar", který tě má přivést k nějakému hlubšímu pochopení? Jak si podle tvého názoru spoluutvářet príma vztahy s ostatními ženami?

Můj vztah s mámou nebyl zrovna takový, jaký jsem já jako dítě potřebovala. Cítila jsem se nemilovaná a nepřijatá a čím více jsem se snažila získat si lásku, pozornost a ocenění, tím horší to bylo.

Navíc předobraz ženství, který mi poskytovaly ženy v rodině, mě víc děsil než inspiroval.

Ale díky tomu jsem se naučila ujasnit si, co já sama chci, proměnit sny v cíle a jít za nimi i navzdory překážkám. Z nezájmu pramenila názorová svoboda a nezávislost. Na druhou stranu jsem si do života odnesla velmi pošramocené sebevědomí, přesvědčení, že nejsem dost dobrá, že lásku si musím zasloužit a že kdykoliv někoho o něco požádám, tak obtěžuji, pocit viny z vlastního úspěchu a (světe div se!) bulimii a sklony k eliminaci toho všeho vydatnými dávkami alkoholu.

Myslím, že vztahy s ostatními ženami jsou pro nás už od narození naprosto zásadní. A jelikož jsem to někde v hloubi duše věděla, pěstovala jsem od útlého věku ženská přátelství, která, jak známo, mají terapeutický účinek! A díky setkání s Tebou jsem začala překonávat i ty chiméry, které jsem si s sebou vláčela.

Někdy od žen slýchávám (naštěstí čím dál méně), že se raději přátelí s muži, protože ženy jsou "mrchy". Z podobných řečí mám ujímání...a z mé zkušenosti vyplývá, že se vždy jedná o případ pověstné potrefené husy. Přátelit se s muži je samozřejmě bezva, ale copak se to proboha vylučuje!?

Jsem nesmírně šťastná a vděčná za to, že mám dceru. Udělám všechno proto aby náš vztah byl plný lásky a respektu a těším se, že díky tomu konečně poznám, jak silné a krásné pouto může mezi matkou a dcerou být. Myslím, že je to především můj úkol, ale zároveň vím, že cesta nevede přes vnucování jí přesně toho, co chybělo mě. Je jí teprve půl roku, ale od prvního dne se jí snažím "naslouchat" a zatím mám pocit, že jsme příjemně sehraná dvojka.


Vztahy s muži

K životu ženy neodmyslitelně patří také vztah k mužům. Ať už vztah dcera - otec nebo manžel - manželka či matka - syn. Nyní bych tě poprosila zamyslet se nad vztahem dcera - otec. Jistě je pro takové vztahy velmi klíčová láska. Co však s tím, když se nám jako malým holčičkám lásky od otce nedostávalo?

Pohybujeme se na čím dál tenčím ledě, koukám :) Vlastně by mě zajímal tvůj názor jako psycholožky a vlastně i dcery, nicméně se domnívám, že pro sebeobraz každé ženy je velmi důležité to, jak ji vnímá vlastní otec. A zda ji vůbec vnímá! Já jsem vyrostla v modelu úplné rodiny s tradiční "distribucí" dětí - chlapeček maminčin, holčička tatínkova. Potíž byla v tom, že moje matka byla dominantní a otci to vyhovovalo, neboť to skýtalo bezpečí minimální zodpovědnosti. Jeho rozhodnutí mělo nulovou platnost, takže bylo takřka nemožné jej vnímat jako autoritu a navíc jsem v tomto přídělovém systému lásky a pozornosti jaksi ostrouhala... A proto se svým mužem o podobných věcech hodně mluvím, záleží mi na tom, aby naše děti vyrůstaly jinak.

A co se týká toho pocitu strádání - zatím jsem nepřišla na žádný jiný způsob, než si lásku, které se mi v dětství od kohokoliv nedostávalo, věnovat sama. A nepřipravit o ni své děti.

Péťo, souhlasím s tebou, že pokud se nám v dětství nedostávalo lásky, neznamená to, že nejsme láskyhodní a že je fajn dávat si lásku sama a také se ji naučit přijímat od druhých lidí - krásně jsi to vyjádřila v tvé odpovědi!:) A není nad to "napojit se" na proud všeobjímající lásky, tak jak o ní mluví třeba již staří Toltékové. Tato energie lásky stále proudí, nikdy nevysychá a vždy je jí nekonečná hojnost...


Máš nějaký fajn "recept" pro harmonický partnerský vztah?

Pracuju na tom dnes a denně :) Vztahy všeho druhu jsou pro můj život naprosto klíčové, ale co se týče těch partnerských, tak ty moje zpravidla vypadaly tak, jak vypadat musely - přemíra aktivity a zodpovědnosti na mé straně (princip "zasluhování si" lásky) a spokojený odpočívající (často nevyzrálý) partner na mých bedrech.

Často sama sobě připomínám, že si lásku si nikdo z nás nemusí zasloužit. Vědomě se snažím o větší vyrovnanost, učím věci "pustit", nepřebírat zodpovědnost za dospělé. Snažím se vnímat to dobré, co mezi námi je, respektovat odlišnosti a tak nějak přikládat pod kotel. A když se zrovna nedaří, jsem vyčerpaná a přetížená, sním o vyrovnaném naplňujícím, láskyplném, vášnivém, inspirativním a přátelském vztahu dvou dospělých lidí... :) Mimochodem, většinu z toho, o čem jsem snila, jsem i žila - i když to v jisté době vypadalo nedosažitelně. Líbí se mi, jak se věci vyvíjejí a jak je život tvárný!

Už jsi mluvila o svém synovi. Je něco, co bys ráda na toto téma předala dalším ženám?

Přimlouvala bych se za to, abychom prostě přemýšlely, co učíme své děti - tím, jak je vychováváme i tím, jak samy žijeme. Bohužel není výjimkou, že ženy samy žijí v despektu ke všemu ženskému a pak není divu, že jej přebírají i další generace.

Mamánkovství považuju za zhoubu naplněných vztahů. Skutečně někdo věří tomu, že závislost a láska jsou jedno? Všimla sis někdy, že ženy, které hovoří o tom, jak jsou jejich děti na nich závislé, to říkají s jistou dávkou hrdosti?

Snažím se, aby se moje děti cítily milované a podporované, věřím jim, že ledacos zvládnou a dovolím jim dělat chyby...a nést za ně zodpovědnost.

Souzním s pravidlem "rodič dává a dítě bere"... a následně posílá dál prostřednictvím své vlastní rodiny. Cítím to tak, že děti jsou úžasný dar a my (rodiče, učitelé, příbuzní..) jsme jejich průvodci a inspirátoři, nikoliv majitelé.

Proto je důležité, abychom měly i vlastní život, nepletly si mateřskou roli se svou identitou a byly schopny žít naplno i poté, co naše děti odejdou a začnou budovat nové vztahy a rodiny.

V té souvislosti mě nepřestává fascinovat, kolik žen si na sociálních sítích ke svému profilu přiřadí fotografii svého dítěte. Vypadá to, že jsme národ géniů, miminka zveřejňují fotografie a informují virtuální svět o tom, co měly k obědu, kde trávily víkend a že už jim rostou zoubky (jim a mamince, soudě podle množného čísla, i když jedna by čekala, že dospělá žena už bude dávno řádně ozubená).

Paradoxní je, že se to považuje za jaksi ušlechtilé. Proč se ženy schovávají za vlastní děti? Neměly by je spíš chránit? Proč jim jejich vlastní podobenky nepřijdou dost hezké a hodné zveřejnění? A konečně - není to tak trochu matoucí, milé sestry!? :)


Vztah sama se sebou

Peťu, skvělé (a velmi vtipné:) postřehy, děkuji ti za ně! Týkají se vztahu sama se sebou, neschovávat se za druhé. A Jistě mi dáš za pravdu, že vztah sama se sebou je velmi delikátní a zároveň tolik potřebné téma k diskuzi. Jak se u tebe vyvíjel tento vztah a co považuješ za ten pravý ořechový vztah sama k sobě?

Absolutně!!! Myslím, že není nic důležitějšího než to, jaký máme vztah samy se sebou, protože od toho se odvíjí to, jak žijeme, jaké máme vztahy, jak prospíváme na těle i na duchu, jak jsme úspěšné, šťastné, vitální, zdravé, co předáváme ostatním.

Vývoj mého vztahu k sobě byl skutečně bouřlivý a plný zvratů! Jsem přesvědčena o tom, že se rodíme jako milující se bytosti (všimly jste si, jak se miminka rozzáří, když se uvidí v zrcadle?) a ti, co nás vychovávají nás to - většinou v dobré víře - postupně odnaučují, až se ztratíme v bludišti cizích požadavků a očekávání.

Mí rodiče sebevědomí u dívky považovali za něco velmi nepřístojného a v souladu s jejich přesvědčením jsem už jako malá holka ztratila kontakt s tím, kdo skutečně jsem, co chci a především s vírou v sebe a láskou k sobě samé. Hrozně jsem se snažila, aby mě měl někdo rád, aby mě někdo pochválil, místo toho jsem z různých stran poslouchala, jaká bych měla být.

Do puberty jsem vstupovala jako totálně zakomplexovaná bytost, styděla jsem se vyslovit své jméno, připadala si ošklivá, tlustá, hloupá. Nic z toho jsem nebyla. Co jsem rozhodně byla, tak zmatená, ztracená a nešťastná. Svou zranitelnou část jsem před zesměšňováním a ponižováním ukryla hodně hluboko do bezpečí a tím se ještě více odcizila sama sobě.

Abych byla lepší, přijatelnější, více milovaná, začala jsem "hubnout" a vydrželo mi to 20 let - některé mé kamarádky myslely, že mám silnou vůli, ve skutečnosti se tomu říká poruchy přijímání potravy.

Naštěstí jsem dokázala mobilizovat touhu utéct z prostředí, kde mi nebylo dobře a napnula jsem síly, abych naplnila svou ne zrovna podporovanou touhu studovat - nejdřív gymnázium, potom vysokou školu. Tak jsem si pomalu začala plnit své sny, procházela různými peripetiemi a v 35i letech přišlo prozření :). V pořadu Sama doma jsem spatřila Tebe, zatoužila po konejšivé laskavosti, která na mě skrz obrazovku prýštila a začala cesta objevování, znovunalézání sebe sama, lásky k sobě a budování sebevědomí.

Zdá se, že se sebevědomím je to jako s feminismem - lidé si pod ním představují něco nepatřičného, přitom je to něco, co je nám naprosto přirozené. A za sebe vidím jasnou paralelu mezi feminismem a sebeúctou. Žena, která si váží sama sebe, žije tak, jak jí to vyhovuje a ne tak, jak by se "správně" mělo.

Děkuju ti, Peťu, za tvojí otevřenost! Věřím, že právě tvoje otevřenost a autentičnost je pro nás další ženy nádhernou nadějí a oceněním toho, co jsme již prožily. Je nějaké doporučení od tebe pro ženy, které nemohou vřelý vztah sama k sobě stále po několika pokusech nalézt?

Je pochopitelné, že je těžké změnit něco, v čem jsme žily desetiletí. Rozhodně ale stojí za to se nevzdávat. Dobrou zprávou je, že vždy je někdo, kdo nám chce a umí pomoci, ať už je to kamarádka, známá, která si podobnou cestu prošla, nebo někdo, kdo to se tím zabývá profesionálně. Myslím, že je důležité postupovat po menších krocích, oceňovat se za každý drobný úspěch. I sebemenší změna může vést k velkým proměnám.

To, co platí pro jednu, nemusí být užitečné pro druhou, proto bych přemýšlela nad tím, co funguje mě.

Co mi pomáhá, je potkávat další ženy, které jsou podobně naladěny a inspirovat se jimi, co mi nepomáhá, je srovnávat se a nutit se do něčeho, co mi není vlastní. Abych byla konkrétní - když se mi něco povede, jsem na sebe hrdá (a ihned to musím někomu sdělit :), když se mi nedaří, přemýšlím, co a jak můžu zlepšit. Jsem založením optimistka, ale když potřebuji, klidně si zanadávám, když je mi smutno, brečím, když se cítím bezradná, poradím se - se svou intuicí, nebo s někým, komu věřím. Sekla jsem se sebemrskačstvím, sebelítostí a neustálým vyčítáním si čehokoliv. A když někdy vystrkují růžky, zdravé naštvání mě obvykle spolehlivě katapultuje směrem k pozitivnějšímu emočnímu naladění :)

Zrovna minulý týden jsem se v tom kolotoči kolem dětí, domácnosti a práce přistihla, že jsem úplně zapomněla na čas pro sebe a relaxaci. Mé tělo i nálada mi to daly jasně a poměrně razantně znát, tak jsem si vyhradila den, kdy jsem "nezapínala notebook, pračku ani sporák" a nemyslela na to, v jakém pořadí je obsloužím, věnovala se jen půlroční dcerce a sobě... a ohromně se mi ulevilo. A rozhodla jsem se nadělit si takový den každý týden. Malá změna a já se cítím nesrovnatelně lépe.


Vesmír a jeho zákony

Péťo a ještě jedna velmi osobní otázka - jak vnímáš tento svět? Vesmír? Věříš v něco, co nás přesahuje? Věříš v nějaké vesmírné zákony?

Vždycky jsem měla potřebu nějakého duchovního přesahu, na gymnáziu jsem (teoreticky) prozkoumala řadu náboženských směrů od křesťanství po buddhismus. Jsem nesmírně družná, jsem ráda součástí celku, nicméně součást dosti svébytná a svéhlavá, role ovečky ve stádu by mi jaksi nesedla a jako nádoba hříchu se také necítím.

Proto jsou mi blízké "vesmírné zákony", které jsou jako výběr toho nejlepšího a nejpřirozenějšího ze všech možných učení - nejprve jsem k nim přistupovala s nedůvěrou a podrobila je důkladnému zkoumání...a nemohu si pomoci, prostě to funguje! Konec konců, kvantová fyzika nebo kybernetika obrátily vzhůru nohama celý koncept dosavadního vnímání světa, jednou lidstvo možná ani nenapadne, že by neměli věřit v něco, co nevidí. Věřím v lásku, v přírodu a přirozenost, v pokoru a vděčnost, i v to, že smyslem života je, abychom byli prostě šťastní.

Péťo, děkuju ti moc za tvoje nádherné odpovědi plné naděje, ženské solidarity a inspirace k odvaze! Máš na srdci nějaký vzkaz všem ženám?

Milé ženy, nebylo by krásné, kdybychom se měly rády (samy sebe i jedna druhou), respektovaly se (samy sebe i jedna druhou), spolupracovaly a obohacovaly sebe i své okolí svou neopakovatelnou jedinečností každé z nás!?

Milé čtenářky, děkuji, že jste si společně s námi užily tuto úchvatnou, spanilou jízdu mojí skvělé kamarádky Péti, která na dotazy odpovídala v zázračně krátké době! Obdarovala nás tak chvílemi něžným pohlazením a chvílemi velmi vtipným pošťouchnutím směrem "Odvaha jít svou cestou". Tento rozhovor a Péti slova vnímám jako inspiraci pro ženská srdce, pro jejich otevření se! Děkujeme, že jste se k nám díky přečtení tohoto rozhovoru připojily a nezpomínejte, že jsme vždy s vámi!

Tančete v rytmu své duše!

S láskou a úctou Jitka Nesnídalová a Petra Krainová